František Burian (13.7.1887-14.9.1959)
Letní prázdniny jsme trávívali u babičky a dědečka Burianových – rodičů maminky - v Brně Králově Poli. Tam jsem asi poprvé slyšel o moři a lodích, protože děda sloužil v Rakousko-Uherském válečném loďstvu. Jeho vyprávění a vzpomínky, ze kterých se mi v paměti téměř nic nedochovalo, byly prvním popudem mé touhy, stát se námořníkem.
Na moře odešel zřejmě již jako 15ti-letý. V Šibeniku na školní lodi Schwarzenberg strávil minimálně dva roky, možná tři pokud neuměl německy a musel tak absolvovat jazykovou přípravku. Po absolvování poddůstojnické školy (rok 1904 nebo 1905) prodělal torpédový kurs na lodi S.M.S.Alpha. Z pohlednic, které posílal domů se dá vyčíst, že pak sloužil na torpédoborci S.M.S.Uskoke, řadové lodi S.M.S. Arpad, křižníku S.M.S. Aspern. Do civilu odešel v druhé polovině roku 1911, protože ještě 24.6.1911 se v Terstu zúčastnil spuštění bitevní lodi S.M.S. Viribus Unitis.
V prosinci 1912 byl mobilizován, když vypukla Balkánská válka. Do Puly přijel vlakem 6.12.1912 a byl přidělen na torppédovku S.M.Tb. Kajman ve funkci Torpedomeister. Domů se vrátil z Terstu 28.5. 1913.
Za necelé čtyři měsíce 20.9.1913 se oženil se Štěpánkou Filipcovou. Jejich první dítě, dcera Emílie – naše maminka - se narodila 19.12.1914. V té době už ale byl opět ve službě Rakousko-Uherského válečného námořnictva. Válečné roky odsloužil na torpédovce S.M.Tb 59T. Po potlačení námořní vzpoury v únoru 1918 v Boce Kotorské, když námořníci byli převeleni na jiné lodě a promícháni s posádkami jiných lodí, aby tak velení omezilo vzbouřenecké nálady a upevnilo disciplínu, sloužil F. Burian do konce války na parníku S.M.D. Egida. Službu ukončil pravděpodobně v hodnosti bocman torpédové služby (www.kuk-kriegsmarine.at uvádí Unterbootsmann nebo Untertorpedomeister) a jako nositel čtyř vyznamenání: mobilazační kříž, jubilejní kříž, Karlův kříž a záslužný kříž s korunkou. V civilu pak pracoval u policie jako obvodní inspektor státní bezpečnostní stráže v Brně-Králově Poli. Byl členem Československé obce bývalých námořníků a účastníků národního odboje na Jadranu – odbočka Brno. V roce 1949 mu Historické združení čs. námořníků revolucionářů dekretem č.306 udělilo Stříbrnou medaili národního odboje na Jadranu 1914-1918.
Děda nebyl jediným námořníkem v rodině. Jeho mladší bratr Žanek byl rovněž námořníkem Rakousko-Uherského válečného námořnictva. Bohužel jeho osudy nám nejsou známy. Ani děda, babička či maminka nikdy Žanka jako námořníka nevzpomínali a to, že sloužil u „maríny“ jsme zjistili až po mnoha letech z rodinné fotografie a pohlednic posílaných z lodí domů.
Letní prázdniny jsme trávívali u babičky a dědečka Burianových – rodičů maminky - v Brně Králově Poli. Tam jsem asi poprvé slyšel o moři a lodích, protože děda sloužil v Rakousko-Uherském válečném loďstvu. Jeho vyprávění a vzpomínky, ze kterých se mi v paměti téměř nic nedochovalo, byly prvním popudem mé touhy, stát se námořníkem.
Na moře odešel zřejmě již jako 15ti-letý. V Šibeniku na školní lodi Schwarzenberg strávil minimálně dva roky, možná tři pokud neuměl německy a musel tak absolvovat jazykovou přípravku. Po absolvování poddůstojnické školy (rok 1904 nebo 1905) prodělal torpédový kurs na lodi S.M.S.Alpha. Z pohlednic, které posílal domů se dá vyčíst, že pak sloužil na torpédoborci S.M.S.Uskoke, řadové lodi S.M.S. Arpad, křižníku S.M.S. Aspern. Do civilu odešel v druhé polovině roku 1911, protože ještě 24.6.1911 se v Terstu zúčastnil spuštění bitevní lodi S.M.S. Viribus Unitis.
V prosinci 1912 byl mobilizován, když vypukla Balkánská válka. Do Puly přijel vlakem 6.12.1912 a byl přidělen na torppédovku S.M.Tb. Kajman ve funkci Torpedomeister. Domů se vrátil z Terstu 28.5. 1913.
Za necelé čtyři měsíce 20.9.1913 se oženil se Štěpánkou Filipcovou. Jejich první dítě, dcera Emílie – naše maminka - se narodila 19.12.1914. V té době už ale byl opět ve službě Rakousko-Uherského válečného námořnictva. Válečné roky odsloužil na torpédovce S.M.Tb 59T. Po potlačení námořní vzpoury v únoru 1918 v Boce Kotorské, když námořníci byli převeleni na jiné lodě a promícháni s posádkami jiných lodí, aby tak velení omezilo vzbouřenecké nálady a upevnilo disciplínu, sloužil F. Burian do konce války na parníku S.M.D. Egida. Službu ukončil pravděpodobně v hodnosti bocman torpédové služby (www.kuk-kriegsmarine.at uvádí Unterbootsmann nebo Untertorpedomeister) a jako nositel čtyř vyznamenání: mobilazační kříž, jubilejní kříž, Karlův kříž a záslužný kříž s korunkou. V civilu pak pracoval u policie jako obvodní inspektor státní bezpečnostní stráže v Brně-Králově Poli. Byl členem Československé obce bývalých námořníků a účastníků národního odboje na Jadranu – odbočka Brno. V roce 1949 mu Historické združení čs. námořníků revolucionářů dekretem č.306 udělilo Stříbrnou medaili národního odboje na Jadranu 1914-1918.
Děda nebyl jediným námořníkem v rodině. Jeho mladší bratr Žanek byl rovněž námořníkem Rakousko-Uherského válečného námořnictva. Bohužel jeho osudy nám nejsou známy. Ani děda, babička či maminka nikdy Žanka jako námořníka nevzpomínali a to, že sloužil u „maríny“ jsme zjistili až po mnoha letech z rodinné fotografie a pohlednic posílaných z lodí domů.